Deprese... Slzy... Křik... To vše a pořád dokola. Slzy mi tečou proudem, křičím z plných plic a je mi jedno, že jsem sama v lese. Teda, né úplně v lese. Jsem na okraji lesa, protože přece jenom je něco kolem 11 a nechci být daleko od domu. A koho to zajímá? Nikoho! Nikoho nezajímá co mi je, proč tady jak blázen řvu a oči mam rudé od pláče. A koho by to vůbec mělo zajímat. Babi spí a nikdo jiný tu poblíž není. Ani Elisabeth. To kvůli ní mám tuhle depresi. Zmizela. Prostě jen se otočíte, jen mrknete očima a je pryč. Hledala jsem jí všude a prostě nikde není. Znovu mi vytryskly slzy. Celý proud slz. Bylo to asi takhle - ještě u večeře byla Elisabeth se mnou, ale po večeři si mě babi zavolala ať prý zametu a utřu prach v domě, tak jsem šla pro Elis, ale v tu chvíli mě babi zarazila, abych tam Elis nechala, abych jí prý tím úklidem nezašpinila. Už v tu chvíli jsem měla něco tušit. Nebo jí aspoň odnést do pokoje a schovat. Takže jsem šla uklízet a asi po hodince uklízení se vrátím do kuchyně a Elisabeth nikde. No dokážete si představit jak velký šok to pro mě byl. Zmocnila se mě panika. Rozeběhla jsem se k babičce a s rozechvělým hlasem jsem jí vše vyklopila, ale ona jen kroutila hlavou, že prý se najde a že prý vůbec neví, kde by mohla být. Panika mě měla v moci. Začla jsem běhat po baráku, prohledala každý kout, každou skříň, ale Elisabeth nebyla nikde. Dokonce jsem byla hledat i v lese, ale nebyla tam. Vrátila jsem do pokoje se slzami v očích a v tu chvíli přišla babi a že už mam jít spát, že je pozdě. No chápete jí?! Ona si v klidu přijde, jakoby se nechumelilo a řekne mi, ať jdu spát. Tentokrát se mě zmocnil vztek a naprosto mě ovládl. Začala jsem na babičku křičet, že prostě jít spát nemůžu, že nemam Elisabeth, ale ona jen přísně povytáhla obočí a vztek mě musel opustit. Tak jsem se teda musela převléknout do pyžama, umýt se a naoko si lehnout v klidu do postele. Jakmile ale babi usnula, zuřivě jsem vstala a panicky lítala po pokoji. Pocit, že je Elisabeth pryč mě dohnával k šílenství a panika už dosáhla nejvyššího stupně. Vyběhla jsem z pokoje. Vyběhla jsem dokonce i z domu. A tak jsem se ocitla tady v lese, kde teď křičím s rudýma očima a nevím co dál. Nakonec jsem v lese usnula...